Jdi na obsah Jdi na menu
 


rekordy savců

Rekordy savců (1)



Největší savci

   Největším savcem dnešního světa a patrně i největším savcem všech dob je plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Rekordní jedinci mohou dorůst až 33,5 a hmotnosti až 190 tun. Obvykle ale dorůstají délky "pouhých" 19–27,5 metrů a hmotnosti 60–140 tun. plejtvák obrovský I další kytovci dosahují obřích rozměrů. K největším patří plejtvák myšok (Balaenoptera physalus), který dorůstá 18–23 (27,3) m a hmotnosti 45–70 (100) t, dále plejtvák sejval (Balaenoptera borealis) s 12–15 (21) m a 20–30 (40) t, velryba grónská (Balaena mysticetus) s 15–18 (20) m a 50–70 (100) t, keporkak (Megaptera novaeangliae) 11–19 m a 25–30 (40) t. Z ozubených kytovců je největší vorvaň (Physeter catodon) s 8–20 (23,1) m a 35–70 (85) t. Takovýchto velikostí mohou savci dosáhnout pouze díky pobytu ve vodním prostředí, které jejich tělo nadnáší. Na souši se i menší druhy kytovců udusí vahou vlastního těla.

   Ze suchozemských savců, kteří dnes žijí, je největší slon africký (Loxodonta africana). Sloni afričtí váží 2,7–6,3 (7,5) t, měří 6–7,5 m do délky a 1,6 až 4 m v kohoutku (průměrně 3,2 m). Největší sloni afričtí patří k jihoafrickému poddruhu (Loxodonta africana africana). Z roku 1955 je znám z Angoly nedoložený případ slona měřícího v kohoutku 3,95 m a vážícího zhruba 12 tun. Největším doloženým slonem byl samec ulovený 7. 11. 1974 v Mucusso (Angola). Když ležel na boku, měřil v kohoutku 4,2 m, což znamená, že ve stoje musel měřit asi 4  m. Vážil 13,5 tuny. Dnes je tento jedinec vystaven ve Smithsonian Museum (Washington). Vystavený preparát měří 4,01 m. Druhým největším slonem byl údajně jedinec, který měřil v kohoutku 3,8 m a měl hmotnost asi 10,8 tun. Od konce chobotu po konec ocasu měřil 10 m.

   Druhým největším suchozemským savcem je slon indický (Elephas maximus), který bývá často chován v zajetí, a proto je jeho měření a vážení snazší. Divoce žijící sloni indičtí dosahují hmotnosti 2,0–5,7 (6,7) tun, 5,5–6,4 m na délku a v kohoutku měří 2,5–3 (3,2) m.

   Maximální výška pleistocénního mamuta (Mammuthus trogontherii) byla změřena podle kostry na 4,5 m, živý jedinec tak měřil rovných 4,74 m a vážil asi 16 tun. Indricotherium

   Ale vůbec největším a nejmohutnějším známým suchozemským savcem, který kdy žil, bylo Indricotherium transouralicum. Byl to nosorožec s dlouhým krkem a bez rohu, který žil před 35 mil. lety (Oligocén a spodní Miocén) v celé západní Asii a v Evropě. Nálezy jeho kostí pocházejí z roku 1907–1908 z Bugti Hills v Balúčistánu (Pákistán). Indricotherium měřilo od země po vrchol hřbetního hrbu 7,5 m. Délka těla byla 11,3 m a hmotnost okolo 11 tun. Maximálně mohli dosahovat 16–22 tun, což je srovnatelné s vyhynulými největšími chobotnatci. Jedna studie založená na extrapolaci hmotnosti pouze ze tří největších nalezených kostí zástupců rodu Indricotherium naznačuje, že tito savci mohli vážit i 20–30 tun.

   Největším aktivně létajícím savcem je v dnešní době kaloň malajský (Pteropus vampyrus). Mládě váží až 47 g. Dospělci dorůstají délky výjimečně i 48 cm o hmotnosti až 1 652 g. Rozpětí křídel může mít i 168 cm.

nahoru


Nejmenší savci

   Určení nejmenšího savce je sporné, protože záleží na způsobu měření. Problém je rovněž v tom, že lze špatně porovnávat zcela rozdílné formy savců. Obecně nejlepším určením je hmotnost, avšak ta nebývá mnohdy (zvláště přímo v terénu) zjišťována. V takových případech je upřednostňováno měření délky těla. Výzkumy založené na měření muzejních materiálů se zase nejčastěji zakládají na měření délky lebek.

   Pravděpodobně nejmenším savcem světa je bělozubka nejmenší (Suncus etruscus). Rozhodně je nejmenším z evropských savců. Bez ocasu měří (3,35) 3,6–5,18 (5,3) cm. Ocas je dlouhý 2,4–2,9 cm. Celková průměrná délka (s ocáskem) tohoto hmyzožravce je asi 6,5 cm. Bělozubka nejmenší je rovněž i nejlehčím savcem světa Její hmotnost se pohybuje od (1,2) 1,42 do 2,55 (2,7) g. Vyskytuje se okolo Středozemního moře, v Asii je rozšířena až po Čínu a Thajsko. Ojedinělé nálezy pocházejí z Afriky, kde se vyskytuje směrem k jihu až po kapsko. Díky své velikosti (nebo spíše malinkosti) je bělozubka nejmenší schopna procházet chodbičkami velkých druhů žížal. Přestože se živí především malými druhy žížal a různým hmyzem je nepravděpodobné, že by mohla ulovit velkou žížalu (delší než 8 cm), stejně jako v zajetí nebyla schopna ulovit kudlanku nábožnou (Mantis religiosa). V zajetí je bělozubka běžně krmena larvami potemníků a cvrčky.

   S bělozubkou nejmenší (S. etruscus) mohou, co do velikosti, soupeřit i jiní hmyzožravci, jejichž průměrná hmotnost je jen nepatrně vyšší. Jsou to málo známý rejsek nejmenší (Sorex minutissimus), který žije v severní Evropě a Asii a váží 1,5–4,0 g a rejsek drobný (Sorex hoyi), jehož váha se pohybuje od 2 do 4 g. Z českých savců je nejmenší další z rejsků - rejsek malý (Sorex minutus), který měří 6 cm a váží 3,5 g.

   Druhým nejmenším savcem světa je vzácný netopýrek thajský (Craseonycteris thonglongyai), který váží pouhých 1,7–2,0 g, což jen o něco málo více než průměrná hmotnost bělozubky nejmenší. Narozdíl od bělozubky nemá netopýrek ocas a délka těla je pouhé 3 cm. Jeho lebka měří pouhých 11 mm (bělozubka nejmenší má lebku dlouhou 13 mm) a je nejmenší savčí lebkou. Avšak lebky letounů jsou vzhledem k jejich tělu obecně kratší, zatímco hmyzožravci mají lebky v poměru nejdelší. Netopýrek thajský je ale rozhodně nejmenším zástupcem řádu letounů. Najdeme jej pouze ve 21 vápencových jeskyních na řece Kwae Noi v jihozápadním Thajsku. Připomíná tak trochu přerostlého vypaseného čmeláka. Na délku měří 2,9–3,3 cm (hlava + trup), rozpětí křídel činí 13,0–14,5 cm (výjimečně byli zaznamenáni i jedinci s rozpětím 18 cm). Velmi malí jsou i někteří netopýři rodu Pipistrellus nebo některé druhy z čeledi Natalidae.

   V roce 1998 byl ohlášen fosilní nález 8 mm velké kosti spodní čelisti, což je nový rekord nejmenšího savce. Zmíněná spodní čelist patří vyhynulému hmyzožravci rodu Batodonoides. Fosílie byla nalezena v kmeni velkého tropického stromu, který byl pohřben v křídových sedimentech (stáří se odhaduje na 65 miliónů let) ve Wyomingu. Podle tohoto fosilního nálezu, který byl učiněn na Univerzitě v Michiganu při rozpouštění vápence kyselinou lze předpokládat, že tento primitivní savec mohl vážit 1,3 gramy. Zuby jsou na výšku menší než jeden milimetr a i další měření ukazují na signifikantně menšího savce než kterými jsou bělozubka nejmenší a netopýrek thajský.
   Tvar zubů tohoto živočicha je velice podobný zubům zástupců jedné starobylé čeledi, která je vzdáleně příbuzná rejskům. Tito drobní tvorečkové žili na západě Severní Ameriky v podrostu tropického lesa.
   Na západ od San Diega byli nalezeni i další zástupci této fosilní skupiny rejskům podobných savců, kteří žili ještě 45 miliónů let po ústupu dinosaurů. Jejich zuby mají vysoké a špičaté korunky, které byli pravděpodobně používány ke krájení kořisti.

   Nejmenším primátem je maki trpasličí (Microcebus murinus) původem ze západního Madagaskaru. Délka těla s hlavou je kolem 6,2 cm, ocas měří 13,6 cm. Průměrná váha makiho trpasličího je okolo 30,6 g.


Nejdelší savci

   Největším savcem světa je plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Nejdelším jedincem světa, který byl kdy zaznamenán byla samice plejtváka obrovského vyplavená v roce 1909 u Grytviken (Jižní Georgie, Falklandské ostrovy) v jižním Atlantiku, která měřila na délku 33,6 m. V roce 1926 byl ve stejné oblasti uloven jedinec o délce 33,27 m. Dospělí plejtváci tedy mohou dosahovat délky až 34 m. Dnes jsou však plejtváci obrovští na pokraji vyhubení a v mořích se dnes již setkáváme spíše jen s menšími jedinci okolo 30 m. Ti mohou vážit 130–160 tun. Takových hmotností nedosahovali ani nejtěžší dinosauři. Největším sauropodním dinosaurem byl Brachiosaurus, který měřil 22,5 m a vážil "pouze" 78 tun. Kompletní kostra je uložena v berlínském muzeu.

   Největším ozubeným kytovcem žijícím trvale ve vodním prostředí je vorvaň (Physeter catodon). Spodní čelist, která je uložena v Britském přírodovědném muzeu v Londýně měří něco přes 5 m. To znamená, že celý jedinec musel měřit okolo 25 metrů.
   Pro srovnání uvádíme i rozměry jiných velkých kytovců. Velryba grónská (Balaena mysticetus) a plejtvák sejval (Balaenoptera borealis) měří 15–20 m, vorvaň (Physeter catodon) 11–20 m (nehlubší ponoření 1 000 m), keporkak (Megaptera novaeangliae) 14–19 m, plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) 12–15 m, vorvaňovec velký (Berardius bairdii) 10–12 m, plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata) 8–10 m, vorvaňovec zobatý (Hyperoodon ampullatus) 7–10 m (nejdelší doba ponoru - 2 hod.), kosatka dravá (Orcinus orca) 7–9 m (váha 6 t, největší dravec na světě).


Nejvyšší savec

   Nejvyšším savcem světa je jeden z poddruhů žirafy - žirafa masajská (Giraffa camelopardalis tippelskirchi). Největší výška byla naměřena u samce jménem George přivezeného v roce 1959 do Zoo v Chester (Velká Británie) z Keni. V devíti letech věku jeho "růžky" drhly o strop žirafího pavilonu, který byl vysoký 6,1 m. George zemřel v roce 1969. Existují ale i nepodložené zprávy o zastřelení žirafího samce, který byl údajně 7 metrů vysoký.
   Zhruba polovinu výšky žirafy masajské tvoří její dlouhý krk, který může mít délku až 296 cm. Mládě žirafy masajské je při narození vysoké 162 až 186 cm a váží 39–52 kg. Samice jsou menší a výrazně lehčí než samci.

   Průměrná výška člověka se pohybuje okolo 170–180 cm. Vzhledem k sekulárnímu trendu se bude nejspíš dále zvyšovat. Avšak již dnes měří někteří lidé mnohem více.
   Nejvyšší známou ženou světa byla Číňanka Čeng Ťin-Lien, která zemřela v 17 letech a po smrti měřila 2,48 m. Nejvyšší žijící ženou je Kanaďanka Sandy Allenová, která měří 2,31 m. Nejvyšším mužem světa byl Robert Wadlow ze státu Illinois (USA), který před smrtí měřil 2,72 m. Nejvyšším žijícím mužem planety je Radhouan Charbib (Tunisko), který měří 2,34 m. Stav k roku 2000, podle Ginessovy knihy rekordů


Nejtěžší savec

   Samice plejtváka obrovského chycená 20. března 1947 v jižním moři vážila 109 tun a měřila 27,6 m. Hmotnost vylovených kytovců však neodpovídá hmotnosti živého zvířete, protože u mrtvého jedince dochází ke ztrátě krve a jiných tělních tekutin. Hmotnost ulovených plejtváků se pohybuje okolo 100 tun (v literatuře se můžeme setkat i s hodnotami okolo 150 tun, což není pro živé jedince hodnota nereálná). V roce 1948 byla ulovena 26,5 m dlouhá samice, která byla celá vážena po kusech. Součet hmotností masa, krve i obsahu žaludku se rovnal váze 134,2 tun.
   Údajně nejtěžším jedincem byla dospělá samice plejtváka obrovského, která vážila 190 tun. Mláďata plejtváka obrovského jsou při narození 6–8 m dlouhá a váží přibližně 3 tuny. Během prvních 12 měsíců přiberou až 26 tun.

   Nejtěžším suchozemským savcem je dnes bezesporu slon africký (Loxodonta africana). Dospělí samci váží 5,5–6,0 tun. Hned za ním následuje slon indický (Elephas maximus). Samec chovaný v Mysore (Indie, jižně od města Bangalore v jižním cípu poloostrova) vážil 6 198 kg a měřil na výšku 3,1 m.

   Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je společně s rypoušem sloním (Mirounga leonina) největším „obojživelným“ savcem. Největší váha samců hrochů obojživelných je 3 až 4,5 t. Hmotnost rypoušů se pohybuje okolo 4 tun. koroun bezzubý až 4 t, délaka až 6 m

   Hmotnosti některých dalších vybraných savců naleznete zde.


Nejtučnější savci

   Měření obsahu tuku je mnohem obtížnější než zjišťování velikosti nebo váhy. Měření obsahu tuku lze provádět pouze na mrtvém jedinci. Navíc existují nejasnosti ohledně definice co znamená nejtučnější. Je jím savec, který má největší celkové množství tuku a nebo je jím druh, který má největší procentuální zastoupení tuku na celkové hmotnosti těla?

   Absolutně nejvíce tuku má současně i největší savec světa - plejtvák obrovský (Baleanoptera musculus), který průměrně dosahuje hmotnosti 120 tun. Před porodem, kdy přestávají přijímat potravu a migrují z arktického a antarktického moře do tropických vod, dosahuje vrstva jejich podkožního tuku asi 6–8 cm, což odpovídá objemu asi 15 m3 tuku. V procentuálním srovnání se však objem tuku plejtváka obrovského podílí na jeho celkové hmotnosti jen přibližně 12 %.

   V tomto pohledu jsou asi nejtučnějšími savci mláďata tuleně kroužkovaného (Phoca hispida). Tuleň kroužkovaný je cirkumpolárně rozšířen a koncem podzimu a v zimě se dospělci zdržují hlavně ve vodě pod ledem, kde je tepleji než na povrchu (voda si udržuje stále teplotu okolo 3 °C). Mláďata se rodí podle klimatických podmínek v brlohu ze sněhu od poloviny března do poloviny června. V době odstavení tvoří 50 % hmotnosti mláděte čistý tuk.

   Ještě tučnější ale mohou být některá laboratorní zvířata. V padesátých letech byla v "Jackson laboratories" získána mutantní myš kmene OB (OB = obese = obézní), která byla mimořádně tlustá. Myš měla genetickou anomálii, která zabraňovala přenosu chemických signálů (leptinů) z uloženého tuku do mozku. Leptin vnímá většina savců v mozku jako upozornění na množství tuku v těle a při jejich nadměrném množství většinou omezují příjem potravy. Protože mozek OB myši nemohl tento signál získávat byla myš stále žravá a u dospělců tvořil tuk až 70 % jejich hmotnosti.

   Avšak ani OB myš není držitelem rekordu nejtučnějšího savce. Tato pocta patří nám, lidem. Nejtlustějším člověkem světa byl dosud muž Jon Minnoch, který žil ve státě Washington (USA). Když zemřel v roce 1983 ve věku 42 let byl 1,85 m vysoký a podle odhadu vážil neuvěřitelných 635 kg. Vzhledem k tomu, že normální muž této výšky by měl vážit méně než 100 kg, musel tuk v jeho těle představovat asi 80 % jeho hmotnosti.


Největší ztráta hmotnosti

   Samice plejtváka obrovského (Balaenoptera musulus) vážící 132 tun ztratí během 7 měsíců kojení až 25 % tělesné hmotnosti.

Největší šelma

   Největší šelmou, která kdy žila, byl pravděpodobně medvěd Arctodus simus z podčeledi Tremarctinae. Žil v pleistocénu na území Severní Ameriky a v kohoutku dosahoval při chůzi po čtyřech výšky koně. Nápadné jsou u tohoto medvěda relativně dlouhé končetiny, které mu umožňovaly rychlý běh.

   Dnes je největší pozemní šelmou jeden z poddruhů medvěda hnědého - kodiak (Ursus arctos middendorffi), který je i současně největším masožravým suchozemským savcem. Největší zaznamenaná hmotnost kodiaka byla 1 200 kg (v zajetí). Výška ve vzpřímeném postoji je až 3,8 m, výška v kohoutku může být i 1,7 m a délka je velice nečasto až 3,4 m. Medvěd kodiak se vyskytuje na ostrově Kodiak (podle kterého je také pojmenován), Afognak, Shuyak a v Aljašském zálivu v USA.
   Jednotlivé poddruhy medvěda hnědého však vykazují značné velikostní rozdíly. Proto lze za největší šelmu považovat i medvěda ledního (Ursus maritimus), jehož tělesné rozměry jsou mnohem stabilnější.

   Z ploutvonožců dosahuje největší velikosti vzácný rypouš sloní (Mirounga leonina), který žije v malém počtu u části pobřeží Antarktidy a Jižní Ameriky. Samci měří i přes 6,5 metrů a dosahují hmotnosti až 4 tuny. Samice jsou nanejvýš 3 metry dlouhé.


Nejmenší šelma

   Nejmenší šelmou je lasice kolčava (Mustela nivalis). Občas se setkáme s tím, že nejmenší šelmou je její blízká příbuzná lasice kolčavka. Kolčavka není ale samostatný druh, jde o drobnější formu lasice kolčavy. Lasice kolčava měří i s ocasem až 21,5 cm.

Největší kočkovitý savec

   Samec tygra sibiřského (Panthera tigris altaica) měří na délku včetně ocasu průměrně 3,15 m. V kohoutku dosahuje 99–107 cm a váží 265 kg. Tygr indický (Panthera tigris tigris) zastřelený v listopadu 1967 na severu Uttar Pradesh měřil na délku 333 cm a vážil 389 kg. Průměrný dospělý samec měří 282 cm a váží asi 190 kg.

   Největší tygr sibiřský ze zajetí (chovatel Joan Byron-Marasek v Clarksburg, New Jersey) měřil v devíti letech (říjen 1986) 333 cm a vážil neuvěřitelných 423 kg.


Nejdelší rohy

   Největší délku rohů má sudokopytník z podčeledi turů - arni (Bubalus arnee) žijící v Indii. Samec zastřelený v roce 1955 měl rohy dlouhé 424 cm, měřeno vnějším obloukem od špičky jednoho přes zahnutí rohu a přes čelo až po špičku druhého rohu.

Nejkratší rohy

   Antilopka trpasličí (Neotragus pygmaeus) má ze všech v dnešní době existujících druhů savců nejmenší rohy. Ty se vyskytují jen u samců tohoto druhu sudokopytníka a jsou dlouhé pouze 1,2 cm až 2,5 cm. Největší jedinci dosahují váhy 1,5 až 2 kg a v kohoutku měří 20 cm (zřídkakdy maximálních 26 cm).

Největší paroží

   Parohy jsou typickým znakem jelenovitých (Cervidae). Největší paroží má americký poddruh losa evropského - los aljašský (Alces alces gigas). Jeho neobvykle tvarované lopatovité paroží může být až 20 kg težké, výjimečně i těžší. Rozpětí paroží dosahuje od 160 cm do 200 cm. Rekordní délka parohů byla 199 cm a i s lebkou vážily 41 kg, což znamená, že bez lebky musely tyto parohy vážit asi 26–34 kg. Los aljašský je i největším recentním jelenem.
   Největší paroží vůbec, měl zřejmě pleistocenní jelen Megaloceros giganteus. Rozpětí parohů dosahovalo 3,5 metru.

Nejdelší roh

   Nejdelší roh byl změřen u jedince druhu nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum). Jeho roh měřil 158 cm. Zajímavostí je, že v Evropě se rozšířily zprávy o zvířatech s jedním rohem právě z popisu nosorožců. A právě tyto zprávy podnítily pověsti o jednorožcích.
   Nejdelší známý roh měl jednorohý pliocénní asijský nosorožec Elasmotherium sibiricum. Délka jeho rohu přesahovala 2 m.

Nejdelší srst

   Nejdelší chlupy má pižmoň (Ovibos moschatus), který žije v chladných oblastech. Na krku a zadku mohou chlupy dorůstat až 90 cm. Na hřbetě jsou kratší.

Nejsilnější kůže

   Většinou přetrvává názor, že nejsilnější kůži mají nosorožci. Není tomu ale tak. Nosorožci mají totiž o 0,5 cm tenčí kůži než hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius), jehož kůže je silná 2,5 cm (místy až 3 cm). Hroší kůže je po vyschnutí natolik tvrdá, že se dříve používala k leštění nejtvrdšího nerostu na světě - diamantu. Slon má kůži silnou "pouhých" 1,8 cm.

Největší rozpětí křídel

   Jedinými savci, kteří dokáží aktivně létat jsou letouni (Chiroptera), kterých žije na světě 950 druhů. A z nich dosahují poměrně velkých rozměrů kaloni. Nejširší rozpětí křídel má kaloň Bismarckův (Pteropus neohibernicus) žijící na Bismarckově souostroví a na Nové Guinei. Jeden jedinec uchovaný v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku má rozpětí 165 cm.

Nejdelší kel

   Nejdelší kly mají zajisté sloni, přesněji sloni afričtí (Loxodonta africana). V době rozkvětu obchodu se slonovinou se kly přesně měřily a vážily. Tak bezpečně víme, že vnější oblouk nejdelšího sloního klu měřil 3,48 m. Hmotnost obou klů tohoto slona byla rekordních 117,5 kg. Největšími kly vůbec, se mohli chlubit někteří srstnatí mamuti, jako např. Mammuthus trogontherii, který měl  kly dlouhé až 5 m.

   Dlouhé kly mají i mroži (Odobaenidae). Největší mroží kel měřil 92,5 cm a jeho obvod v nejsilnější části (u horního rtu) byl změřen na 27,5 cm. Mroží kly jsou někdy nazývány mrožovinou, díky které jsou ohrožováni pytláky.

   Dlouhý kel má i kytovec žijící v Severním ledovém oceánu - narval (Monodon monoceros). Narval má kel spirálovitě stočený a na povrchu rýhovaný, který vyrůstá samcům z horní čelisti. Je to ve skutečnosti levý špičák, tvořený na povrchu zubním cementem a pod ním silnou vrstvou zuboviny. Kel může dosahovat délky 3 metrů a vážit 10 kg. Jen velice zřídka kel vyroste také z pravého špičáku nebo samicím.


Nejvíce zubů

   Počet zubů je u všech savců jedním z hlavních taxonomických znaků. Některé druhy však mohou být i bezzubé. Naopak nejvíce zubů (až 250) mají ozubení kytovci. Rekordmany v počtu zubů můžeme najít i mezi chudozubými. Pásovec velký (Priodontes maximus) může mít i 60–112 drobnějších zoubků.

Nejširší tlapy

   Relativně nejširší tlapy (tj. ve srovnání s velikostí těla) má rosomák (Gulo gulo), který žije v chladných severských oblastech. Rosomák je rovněž největší lasicovitou šelmou a jeho široké tlapy mu umožňují se pohybovat i ve vysokém sněhu, do které ho se tak neboří. Také díky této adaptaci je schopen ulovit zvířata i mnohem větší, než je on sám, například losa evropského, který je více než 20× těžší. Rosomák dokáže zaútočit i na grizzlyho požírajícího svou kořist a to tak, že je zezadu kouše do hýždí a stehen. Kromě lidí se musí rosomák obávat pouze organizované smečky vlků.

Nejtěžší mozek

   Absolutně největší hmotnost savčího mozku má vorvaň. Jeho mozek váží v průměru 9,2 kg. Následují jej plejtvák myšok (7,2 kg) a slon (6,1 kg). Člověka, s jeho 1,45 kg hmotnosti mozku překonává delfín skákavý, jehož mozek váží 1,7 kg.

Nejtvrdší kost

   Nejhustší dosud známá kost na světě byla nalezena u velryb. Rostrum (jedna z lebečních kostí) velmi vzácného vorvaňovce tropického (Mesoplodon densirostris) je velmi těžké a asi čtyřikrát tvrdší než jiné jeho kosti. Má unikátní stavbu i chemické složení. Více jak 35% kosti tvoří vápník, tj. o 13% více, než je u kostí obvyklé. Kost je protkána mikroskopickými kanálky, které obsahují minerální látky. Kanálky vznikají na místě odumírajících osteoklastů, buněk, které vytvářejí kostní hmotu. Cylindrické dutinky jsou pak vyplněny mineralizovaným materiálem, který produkují jiné specializované buňky. Kromě vysoké tvrdosti je pro tento typ kostí charakteristická i značná křehkost.
   O významu velmi tvrdých kostí pro velryby se prozatím vedou spory. Vzhledem k jejich výskytu především u samců by se dalo předpokládat, že mohou sloužit při soubojích o samice. Je však také dost dobře možné, že tvrdost je jen sekundárním jevem spojeným s dobrou zvukovou vodivostí. Rostrum by totiž mohlo sloužit i jako vodič signálů sonaru, kterým spolu kytovci komunikují.

Nejmenší mládě

   Nejmenší mládě v poměru k tělu dospělce má klokan. Zhruba dvoumetrový klokan rudý (Macropus rufus) má mládě velké jen necelé 2 cm.

   K (Macropus giganteus) rodí na svou velikost velmi malá mláďata a v tom také drží mezi všemi druhy dnes žijících savců rekord. Březost trvá samicím maximálně 36 dnů a mládě váží při narození méně než 2 g. Klokan velký dosahuje váhy až 118 kg, někteří lovci však tvrdí, že ulovili kusy těžké i 150 kg. Když samci vystoupí na špičky končetin dosahují výšky až 218 cm. Dosahuje délky až 313 cm i s ocasem. Klokan velký se vyskytuje ve východní Austrálii a v některých rasách i v Tasmánii. lokan velký

   Z placentálních savců jsou zřejmě v absolutním měřítku nejmenší mláďata bělozubky nejmenší (Suncus etruscus) a netopýrka thajského (Craseonycteris thonglongyai).


Nejdelší jazyk

   M (Myrmecophaga tridactyla) je největším zástupcem chudozubých. Kromě toho má také nejdelší jazyk ze všech suchozemských savců. Jazyk mravenečníka hřivnatého měří až 88 cm a jedinec ho může vymrštit až 150× za minutu. Mravenečník velký se dokonale potravně specializoval na požírání termitů a drobných mravenců. Jakmile na ně narazí, rychlými pohyby vyplazuje jazyk a nalepuje si je na něj. Mravenečník velký sežere zhruba 30 000 mravenců a termitů za den.

   Jazyk žirafy masajské (Giraffa camelopardalis tippelskirchi) je dlouhý 45–53 cm a žirafa je schopna si s ním i čistit oči.

ravenečník velký

Největší oči

   N (Tarsius bancanus) má mnohem větší oči než jiní savci, stejně velcí jako on. V poměru k tělu má největší oči ze všech savců. Kdyby měl člověk oči ve stejném poměru k tělu jako nártoun, musely by být veliké jako grapefruit.
ártoun západosundský

Nejsilnější vrstva tuku

   Nejsilnější vrstvu podkožního tuku má velryba grónská (Balaena mysticetus). Průměná tloušťka tuku je 50 cm.

Nejvíce obratlů v ocase

   L (Manis tetradactyla) má největší počet obratlů v ocase. Luskounův ocas je dlouhý 60–70 cm a obsahuje celkem 46 až 47 obratlů. Tělo luskouna s hlavou přitom měří 30–40 cm.
uskoun dlouhoocasý

nejméně a nejvíce krčních obratlů

   L (Choloepus hoffmanni), z čeledi Megalonychidae, má mezi všemi druhy savců nejmenší počet krčních obratlů. Má jich pouze pět až šest. Do obvyklého počtu sedmi krčních obratlů, mu tedy jeden a někdy i dva scházejí.

   Tříprstí lenochodi z čeledi Bradypodidae jsou naopak známi tím, že mají více krčních obratlů, a sice 8 nebo 9. Zvýšený počet krčních obratlů je zřejmě adaptací na způsob života ve větvých stromů, kde jsou zavěšeni za končetiny hlavou dolů. Díky většímu počtu krčních obratlů mohou hlavu otočit až o 270°.

   Druhou skupinou, která se vymyká počtem krčních obratlů obvyklému počtu, jsou kapustňáci (Trichechidae). Všechny tři druhy kapustňáka mají pouze šest krčních obratlů. Příbuzní dugongové mají sedm krčních obratlů, stejně jako všichni další savci.

enochod krátkokrký

Největší uši

   V relativním měřítku, tj. délka uší vůči tělu, má nejdelší uši netopýr ušatý (Plecotus auritus). Netopýr ušatý je jedním z nejrozšířenějších druhů netopýrů na území České republiky, kde i zimuje. Když najdeme netopýra ušatého na zimovišti, nic z jeho vskutku obrovských ušních boltců nemůžeme zahlédnout, jelikož je má velmi pečlivě ukryté pod složenými a k tělu silně přitaženými křídly, dopředu ční jenom jeho dlouhé a blanité oční víčko. Tělo netopýra ušatého může dosáhnout délky i 5,2 cm, ocas je většinou jen o 1 mm kratší než tělo jedince. Avšak celková délka činí až 14,7 cm a to protože netopýrovi ušatému narůstají až 4,8 cm dlouhé boltce.

   V absolutním měřítku má největší uši slon jihoafrický (Loxodonta africana africana) má i největší uši ze všech, jeden boltec váži až 84 kg a je ve svém nejširším bodu vzdálen od hlavy až 150 cm.


 

Rekordy savců (2)



Nejrychlejší savci

   Na souši je nejrychlejším běžcem na krátkou vzdálenost (asi 0,5 km) gepard (Acinonyx jubatus). Na otevřených planinách ve východní Africe, Íránu, Turkmenistánu a Afghánistánu dosahuje v běhu maximální rychlosti okolo 96 km/h. Údajně dovede ale vyvinout rychlost až 116 km/h. Gepard má nezatažitelné drápy, malou kulatou hlavu, dlouhé nohy, velmi pružnou páteř a 80 cm dlouhý ocas.
   Gepardi dosahují na krátkých tratích (do 550 m) maximální rychlosti 100 km/h. Na gepardích dostizích Cheetah Outreach pořádaných v únoru 1999 založených Annie Beckhellingovou (Kapské Město, JAR) oficiálně naměřili gepardu jménem Nyana-Spier na 100 m 6,08 sekund se zrychlením z 0 na 80 km/h za 3,6 vteřin, což znamená průměrnou rychlost 59,6 km/h. Při běhu dosahuje vidloroh maximálně 90 km/h. Přitom spotřebuje třikrát více vzduchu, než je pro tak velké zvíře obvyklé.

   Vidloroh americký (Antilocapra americana) je nejrychlejším savcem na dlouhé a velmi dlouhé tratě. Při sledování vidloroha na západě USA bylo zjištěno, že dokáže běžet 6,4 km průměrnou rychlostí 56 km/h, na trase 1,6 km dosáhne rychlosti až 68 km/h a kratší vzdálenost (asi 800 m) urazí rychlostí 88 km/h.

   Při lovu samce kosatky dravé (Orcinus orca) ve východní části Tichého oceánu bylo potřeba k pronásledování jedince 6–7,5 m dlouhého vyvinout rychlost 55 km/h. Podobná rychlost byla naměřena po krátkou dobu i u sviňuchy běloploutvé (Phocoenoides dalli).

   Nejrychlejším obojživelným savcem je lachtan tmavý (Zalophus californianus). Ve vodě plave maximální rychlostí 40km/h. I po souši se dovede pohybovat rychleji než člověk. Dovede dokonce i chodit po dvou končetinách a umí i dobře běhat.

 

Podrobnější informace o rychlostech savců najdete na stránce Rychlost savců.

Nejpomalejší savec

   Lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus) z tropů Jižní Ameriky se pohybuje po zemi průměrnou rychlostí 1,8–2,4 metrů za minutu (4–6 cm/sekundu; 0,11–0,16 km/h). Ve větvích stromů se pohybuje rychleji (okolo 0,4 km/h). V případě potřeby dovede vyvinout rychlost až 4,6 m za minutu (0,27 km/h). Samice, která zaslechne úzkostný hlas mláděte je schopna k němu "sprintovat" rychlostí až 4 metry za minutu.
Podrobnější informace o rychlostech savců najdete na stránce Rychlost savců.

Nejlepší skokani

   Ve skoku dalekém jsou velkými šampióny některé velké druhy klokanů. Klokan rudý (Macropus rufus) přeskočí jedním skokem vzdálenost 12,8 m (středně velké druhy klokanů přeskočí 9,7 m a do výšky vyskočí až 2,7 m). Jelen lesní (Cervus elaphus) skočí do dálky 12 metrů. Předčí jej však impala (Aepyceros melampus), jejíž rekord je 12,2 m. Avšak jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) nebo i irbis (Uncia uncia) přeskočí neuvěřitelných 13,4–15,5 m. Gepard (Acinonyx jubatus) přeskočí 9 metrů, kůň dovede skočit do dálky 8 m a zajíc polní skočí na jeden odraz do vzdálenosti 7 m.

   Do největší výšky vyskočí delfín skákavý (6,2 m). Za příhodných okolností by ale ve skoku vysokém překonal laťku i ve výšce 8 m. Ze suchozemských savců je rekordmanem v této disciplíně jaguár, který přeskočí 5,5 m. Téměř stejnou výšku by skokem překonali i levhart a puma (546 cm). Jedna puma dokázala vyskočit s uloveným srncem v tlamě do výšky 3,6 m. Gazely vyskakují při útěku až do výšky 3 m. Mezi vačnatci vede opět klokan rudý s nejlepším změřeným výkonem 3,1 m. Kůň dovede skočit do výšky 2,6 m a zajíc přeskočí překážku vysokou 2 metry. Stejně jako středně velký zajíc dovede i malá tarbíkomyš skočit do výšky 2 m, což je téměř stejně jako největší výskok jelena lesního (2,4 m).


Nejvýše žijící savec

   Pišťucha velkouchá (Ochotona macrotis) je nejvýše žijícím vědeckému světa naší planetě v moderní době známým druhem savce. Pišťucha velkouchá má poměrně velké uši, ze všech druhů pišťuch jsou její ušní boltce největší (dosahují délky asi 4,5 cm). Pišťucha velkouchá se vyskytuje především v Asii v pohořích Pamír a Karákóram, kde žije v nadmořské výšce od 2 586 m do maximálně 6 132 m n. m.

   Do nejvyšší nadmořské výšky vystupuje jak (Bos grunniens). Jaci v Tibetu a v horách Sečuánu (Čína) hledají potravu v nadmořské výšce 6 km. o domestikaci jaka

   Někteří savci mohou pronikat do vysokých nadmořských výšek, aniž by tam trvale žili. Tak např. do výšky 6 000 m n. m. vystupují jelen bělohubý (Cervus albirostris), irbis (Uncia uncia), langur (Pygathrix). Vikuňa (Vicugna vicugna) se dostává do výšky 5 600 m n. m., jelen huemul (Hippocamelus) do 5 000 m n. m. Nejvýše položená trvale obydlená lidská obydlí se nacházejí ve výšce 4 800 m n. m. Tapír horský (Tapirus pinchaque) žije v nadmořské výšce 4 600 m a gorila horská (Gorilla gorilla beringei) ve 4 200 m. Netopýři zaletují až do 4 100 m n. m., medvěd ušatý (Ursus thibetanus), panda červená (Ailurus fulgens) a lama guanako (Lama guanicoe) obývají oblasti okolo 4 000 m n. m. Slony nacházíme i ve výšce 3 600 m n. m. Výše než 3 000 m n. m. žijí např. zajíci, lasice, vlci a divoké ovce.


Nejhlouběji se potápějící savec

   Doložený údaj o největším ponoru savce jsou u vorvaně (Physeter catodon). Změřená hloubka ponoru byla 2 km a vorvaňovi trvalo více než hodinu, než se opět ponořil.

   Dne 25. dubna 1969 byl uloven 160 km jižně od Durbanu (Jižní Afrika) samec vorvaně (Physeter catodon), který se vynořil po 1 hodině a 52 minutách. V jeho žaludku byli nalezeni dva malí žraloci rodu Scymnodon (žijí pouze na oceánském dně), kteří museli být spolknuti asi tak před hodinou. V místě ulovení vorvaně je dno v hloubce přes 3 km, což znamená, že vorvaň se musel ponořit, byť jen krátkodobě, pro potravu až do hloubky téměř 3 km. Zdá se, že hloubka ponoru vorvaňů je omezena spíše časovou výdrží jednoho nadechnutí než tlakem vody v hloubce.


Nejvyšší věk

   Žádný savec nedosahuje věku asi 120 let jako člověk (Homo sapiens). Ihned za ním je slon indický (Elephas maximus). Na Srí Lance se údajně dožil sloní samec jménem Rajah 81 let. Jde však o nepodložený údaj, stejně jako v případě slona, starého 130 let. Objektivně doložený nejvyšší věk samce slona indického je 69 let. Nejvyšší objektivně doložený věk slona v zajetí je u slonice jménem Mudoc, která žila v ZOO v Santa Kláře (Kalifornie) - zemřela ve věku 78 let.

   Z nezpochybnitelných případů byla nejstarší ženou světa Francouzka Jeanne Lousie Calmentova, která se narodila 21. února 1875 a zemřela 4. srpna 1997 ve věku 122 let. Držitelem mužského světového rekordu je Japonec Šigečijo Izumi, který se dožil 120 let a 237 dní. Narodil se 29. června 1865 a zemřel 21. února 1986. Ze současně žijících lidí je nejstarší Benjamin Harrison Holcomb, který se narodil 3. července 1889 ve státě Kansas (USA). Stále žijící nejstarší ženou je Eva Morrisová (Velká Británie), která se narodila 18. listopadu 1885.
Stav k roku 2000, podle Guinnesovy knihy rekordů.

   Z jiných zástupců savčí fauny uveďme jakého průměrného věku se dožívají ti, se kterými se běžně setkáváme. Např. krysa žije 3–4 roky, zajíc až 7 let, kočka 10–20 let, pes 15–20 let, lev 25–30 let, opice 30 let, kůň 40–50 let, slon 60–70 let.


Nejospalejší savci

   Někteří pásovci (čeleď Dasypodidae), vačice (čeleď Didelphidae) a lenochodi (čeleď Bradypodidae) prospí více než 80 % svého života. Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) je považován za nejospalejšího savce světa, protože denně prospí až 18 hodin. Velkým spáčem je také lev (Panthera leo), který prospí denně asi 16 hodin a dalších 6 hodin odpočívá.
   Za předpokladu, že porovnáváme i čas strávený v klidu během hibernace, pak jsou nejospalejšími savci syslové (Spermophilus sp.), jejichž zimní spánek trvá 7,5 měsíce (tj. téměř 2/3 roku). Sysel Parryův spí až 9 měsíců (viz níže - "nejdelší hibernace").

Nejaktivnější savci

   Sviňucha běloploutvá (Phocoenoides dalli) nespí úplně nikdy. K tomu je přizpůsobena tak, že se jí pravidelně střídá aktivita mozkových hemisfér. Sviňucha může být zcela aktivní stále, neboť jedna polovina mozku je vždy aktivní a druhá odpočívá. Nejkratší klasický spánek (obě hemisféry mozku jsou v klidové fázi) má žirafa (Giraffa camelopardalis), která spí během 24 hodin jenom 20 minut, a to ještě v několika kratších časových úsecích.

Velmi málo spí i sloni. Slon jihoafrický (Loxodonta africana africana) tráví většinu dne konzumací potravy. Denně konzumují potravu 18 – 20 hodin a na spánek mu zbývají jen 2 hodiny.


Nejcitlivější savec

   Nezáleží na tom, kde žijete, ať máte na dvorku metr sněhu nebo je u vás hezky a teplo. V každém případě jeden savec právě teď pracuje přímo na vaší zahrádce nebo blízko ní. Má větší schopnost vnímat věci kolem sebe než nejmodernější aparatura. Slyší dokonce i dešťovky kousající potravu pod zemí. Toto úžasné a nedoceněné zvíře není nikdo jiný než krtek.
   Začněme tím, že se zbavíme některých mýtů o krtkovi. Jeho oči jsou malé a často zakryté srstí. Přesto krtek není, ačkoliv si to lidé často myslí, slepý. Krtci neběhají, protože jsou stvořeni k hrabání. Jejich přední nohy mají drápy, které jsou k hrabání tak velké, že krtkům překážejí v chůzi a tak musejí chodit po kotníkách. Na nose a ocase má krtek vibrační senzory, citlivější než ten nejlepší senzor vyrobený člověkem. Skládají se z tisíců částeček a dovolují krtkům slyšet a detekovat jakýkoliv pohyb (např. i larvy chroustající kořínky vaší zeleniny), a to i přes několik desítek centimetrů půdy! Během jednoho roku dokáže krtek sníst téměř 27 kg larev a hmyzu.
   Asi nemáte rádi hromádky, které krtek ve vašem trávníku zanechává. Vězte, že jsou zcela neškodné a jsou známkou toho, a na to nezapomínejte, že vaše zahrádka je střežena krtkem.

Nejhlučnější savec

   Nejhlučnějšími suchozemskými savci na světě jsou vřešťani (Alouatta) ze střední a jižní Americe. Samci mají rozšířené kostěné struktury na vrcholu průdušnice, které umožňují šíření hrůzostrašný křiků. Ty připomínají tisíceronásobně násobený štěkot psa až hýkání osla. Když začnou křičet, jsou slyšet až na vzdálenost 15 km.

   Velmi hluční jsou také giboni (Hylobates spp.). Nejsilnější hlas ze všech gibonů má siamang (H. syndactylus). Hlas tohoto druhu je slyšitelný až na vzdálenost tří kilometrů. Giboni mají pod hrdlem vak, který nafouknou do velikosti míče.


Nejdelší březost

   Průměrná délka březosti slona indického (Elephas maximus) je 609 dní (615–618 dní), což je více než 20 měsíců. Avšak maximální zjištěná březost trvala 760 dní, tj. 25 měsíců. Samice slona indického přicházejí do krátké říje každé tři dny.

   Samice slona afrického (Loxodonta africana) nosí v břiše potomka samičího pohlaví 21 měsíců (18–22), samečka 23 měsíců (21–23). Říjný cyklus samic slona afrického trvá asi 2 měsíce, vlastní říje pak 2–6 dní. Průměrná březost trvá 17–22 měsíců.


Nejkratší březost

   Období březosti vačice opossum (Didelphis marsupialis) a vačice vydří (Chironectes minimus) ze střední a severní části Jižní Ameriky je normálně 12–13 dní, ale může být i kratší. Malé druhy vačnatců mají březost okolo 17 dní.

Nejpočetnější vrh

   Největší počet mláďat v jednom vrhu byl zjištěn ve volné přírodě u bodlína bezocasého (Tenrec ecaudatus). Samice tohoto druhu, který žije na Madagaskaru a Komorských ostrovech může porodit až neuvěřitelných 32 mláďat. Ne všechna se však dožijí dospělosti, většina z nich umírá brzy po narození. Byl však zaznamenán případ jedné samice, která měla 31 mláďat, a z nich přežilo celkem 30. Přitom normální počet mláďat v jednom vrhu bodlínů bezocasých se pohybuje mezi 12–15. Samice má až 28 struků, ale schopna současně kojit až 24 mláďat, která váží každé 10–17 g. Dospělí jedinci dosahují váhy 1,6–2,4 kg.

Nejmladší rodička

   Samice lumíka norského (Lemmus lemmus) může otěhotnět již ve věku 14 dní. Březost trvá 16–23 dní a v jednom vrhu se může narodit až 13 mláďat. Lumíci jsou velice plodní - jeden pár měl během 167 dní dokonce 8 vrhů, poté ale samice zemřela.

Nejvytrvalejší

   Nejdelší úsek, který dokáží savci překonat na jeden zátah je 1 200 km. Tuto vzdálenost urazí na svých migračních trasách za potravou bizon (Bison bison) a slon africký (Loxodonta africana). Také sobi polární (Rangifer tarandus) a medvědi lední (Ursus maritimus) dovedou překonávat značné vzdálenosti, a to až 1 000 km.

   V tomto ohledu je ze savců žijících na území ČR nejvytrvalejší vlk, který uběhne za jednu noc 40–80 km.


Nejdelší hibernace

   Nejdelší pravý zimní spánek byl zjištěn u jednoho poddruhu sysla Parryova (Spermophilus parryi barrowensis). Zmíněný poodruh sysla žije na Aljašce a vzhledem k místním klimatickým podmínkám trvá jeho spánek celých 9 měsíců. Aktivní je tedy jen čtvrt roku. Dlouhodobým studiem druhu bylo zjištěno, že zhruba 65 % až 75 % procent života tráví sysel Parryův spánkem.

   Z evropských savců má nejdelší hibernaci svišť. Jeho zimní spánek trvá 7 měsíců. Před příchodem zimy si svišť vyhrabe 2 metry pod zemí noru, která je dlouhá až 10 m. Na konci chodby je rozšířená část (tzv. brloh), kde spí celá rodina nebo několik jedinců společně. Během hibernace klesne tělesná teplota sviště na pouhé 4 °C. Při sáhnutí na hibernujícího sviště může člověku připadat, že je studený. Po dobu pravého zimního spánku ztratí svišt až 40 % své tělesné hmotnosti.


Největší jedlík

   Největším jedlíkem je asi lev (Panthera leo) nebo tygr (Panthera tigris), kteří dokáží po úspěšném lovu spořádat až 35 kg potravy (maso i kosti). Po takovém nažrání pak většinou 3 dny neloví, ale odpočívají a tráví. Vzhledem k vlastní velikosti těla jsou ale relativně největšími jedlíky někteří býložravci (např. koaly), kteří se specializují výhradně na jeden druh potravy.

   V poměru ke své velikosti je nejžravějším zvířetem rejsek, který kvůli velice rychlému metabolizmu musí každý den zkonzumovat několikanásobek vlastní váhy. Jeho metabolizmus je tak rychlý, že rejsčí srdce bije až 1200× za minutu.
Co do celkového množství potravy vedou velké druhy kytovců. Plejtvák obrovský () pozře za den až 8 tun krilu. I taková hostina představuje jen 4 % celkové váhy plejtváka - rejsek tedy zkonzumuje nesrovnatelně více.

   Ze suchozemských zvířat jsou největšími jedlíky sloni, kteří za den sežerou 130–220 kg listí, kůry, větviček, trávy a jiné rostlinné hmoty. Důvodem tohoto velkého objemu je to, že sloní strava je chudá na živiny. V zajetí stačí slonovi 50–70 kg sena a několik věder syrové zeleniny.


Největší a nejmenší piják

   Největším pijákem je velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius). Vydrží žíznit až 4 dny, přičemž bez vlivu na zdravotní stav ztratí až čtvrtinu své hmotnosti. Pak ale vypije během půl hodiny v několika dávkách i 130 l vody.

   Nejméně pijí někteří pouštní hlodavci. Pískomilové (Gerbillinae) dokonce nepijí vůbec. Veškerou vodu získávají vstřebáváním z potravy. Pískomil mongolský (Meriones unguiculatus) spotřebovává ze všech druhů savců nejmenší množství tekutin, vůbec nepije vodu a veškeré tekutiny získává vstřebáváním z potravy. Pískomil mongolský se specializuje na život v suchých oblastech, tedy hlavně v pouštích. Během dne se pískomilové mongolští před vysušujícím žárem slunce schovávají pod zem. Aktivní je pískomil mongolský zejména za šera ráno a také večer.

 


Nejrychlejší reakce

   Nejrychleší reakce při nalezení, rozpoznání a sežrání potravy dosahuje krtek hvězdonosý (Condylura cristata). Na zhltnutí právě identifikované potravy mu stačí v průměru 0,227 sekundy. A když sebou skutečně mrskne, spolkne potravu za pouhých 0,14 sekundy. Zdá se, že tímto časem se krtek hvězdonosý dostal na samou hranici fyziologických možností nervové soustavy savců. Klíčem k úspěchu je jeho čumák s 22 hmatovými výběžky, díky kterým zjistí ve tmě zda je předmět k jídlu nebo ne za 0,008 sekundy. V rychlém příjmu potravy pomáhají krtkovi i pinzetovité zuby. Zvláštností jsou tři mozková centra určená pro zpracování hmatových podnětů. Savci mívají obvykle jen dvě.

   Člověk je schopen reagovat na podnět za 0,65 sekund. Je to reakční čas např. na světelný signál semaforu, sešlápnutí pedálu při prudké změně situace na silnici apod.


Nejdelší migrace

   Nejdelší migrace koná plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus), který každoročně uplave migrační trasu v délce asi ..... km (12 000 mil).

Nejúčinnější čelist

   Nejúčinnější čelisti ze všech čtvrtohorních masožravců, dosud žijících i těch vyhubených, měl zřejmě vačnatec Thylacoleo carnifex (queenslandský tygr), který žil v Austrálii ještě před pár tisíci lety. Paleontologové z univerzity v Sydney k tomu došli porovnáním lebek 39 predátorů. Vačnatí tygři vážili až 200 kilogramů, měli mohutnou hlavu a krk, ostré zuby a zatažitelné drápy. Stavbou těla se podobali kočkovitým šelmám, vývojově však mají blíže ke koalám než k tygrům.

Rekordy savců (3)



První savec

   První savci se vyvinuli v pozdním triasu, ale nálezy jednotlivých zubů jsou známy i z dřívějších dob. První kompletní fosílie savce pochází z jeskynních sedimentů jižního Walesu. Je jím drobný, rejskům podobný, dravec Morganucodon. Měl špičatý čenich s pohyblivými vousky. Vousky sice nebyli nalezeny, ale jejich přítomnost odvozujeme od malých otvůrků na kostech čenichu, kterými procházely nervy a cévy spojené s vousky. Vzhledem k tomu, že hmatové vousky jsou v podstatě přeměněná srst, lze předpokládat, že Morganucodon byl osrstěn.
   Z velikosti zubů a stavby chrupu usuzujeme, že Morganucodon se živil hmyzem a jinými malými bezobratlými. Velké oční jamky poukazují na skutečnost, že lovil v noci. To byla ve světě plném ve dne aktivujících dinosaurů a létajících pterosaurů velmi výhodná strategie obstarávaní si potravy a uniknutí před případnými predátory.
   Po mnoho miliónů let byli tito naší předkové se schopni udržet a pomalu vyvíjet. Všichni drobní savci žili po 150 miliónů života v ústraní velkých dinosaurů. Z konkurenčního útlaku se však vymanili asi před 65 milióny lety. V této době došlo k náhlém ústupu dinosaurů, který byl nejspíše způsoben následkem srážky asteroidu nebo komety se Zemí. Drastické změny způsobili vymanění savců z konkurenčního tlaku do té doby velice úspěšných dinosaurů a vzhledem k tomu, že byli schopni se lépe přizpůsobit novým podmínkám nastala éra jejich rychlé radiace.

 


Nejvybíravější savec

   Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) se živí výhradně listy a kůrou některých blahovičníků (eukalyptů). Z 500 druhů těchto stromů mu však chutná pouze 6 druhů. Mezi nimi si navíc vybírá jednotlivé stromy, takže někdy za den probere až 9 kg listí než zkonzumuje nejkvalitnější 0,5 kg porci. Z tohoto důvodu je velmi obtížné chovat koalu v zajetí.

Jedovatí savci

   Zdá se to být neuvěřitelné, ale někteří savci jsou skutečně jedovatí. Savci mají několik typů žláz: mléčné (pro ně jedinečné, používané ke kojení mláďat), potní (odvádějí pot) a mazové (mastí srst). V ojedinělých případech však u nich nacházíme i tzv. jedové žlázy, které jsou v podstatě modifikované potní, mazové nebo slinné žlázy. K jedovatým savcům můžeme řadit všechny zástupce ptakořitných (Monotremata). Poměrně známé jsou rohovité ostruhy s jedovou žlázou na vnitřní straně zadních končetin nad patním kloubem samců ptakopyska (Ornithorhynchus anatinus). Méně známo však je, že podobné orgány mají i ježura (Tachyglossus aculeatus) a obě paježury (Zaglossus spp.).

   Nověji se zjistilo, že "jedové" žlázy mají i někteří z hmyzožravců (Insectivora), a to štětinatci (Solenodontidae) a někteří rejsci (Soricinae). Tito živočichové mají jedovaté sekrety v podčelistních žlázách a využívají je při lovu kořisti.

   Jed všech jedovatých savců je poměrně slabý a člověku většinou nepůsobí vážné obtíže. více o jedovatých savcích


Nejvíce zapáchající savec

   Nejčastější komunikace savců se uskutečňuje pomocí pachů, a to prostřednictvím výkalů, moči a sekretů kůže. Takové signály především informují jedince o ochotě se pářit, pohlaví, teritoriích a sociálním postavení. Někteří savci používají pachové signály jako obranu proti predátorům.
   Nejlépe vybaveni jsou v tomto směru skunci. Z nich především skunk pruhovaný (Mephitis mephitis), který má nejlepší obranný pachový systém. Skunci mají, stejně jako jiné šelmy (především z čeledi lasicovitých), samostatné párové pachové žlázy, které vyúsťují jako malé kanálky na každé straně řitního otvoru. Tyto řitní žlázy se skládají z váčku, ve kterém je množství kožních žlázek produkující různé chemikálie. Váčky jsou obklopené silnými svaly, které při stažení způsobují vystříknutí jejich obsahu. V případě skunků jsou tyto sekrety velice nebezpečné. Způsobují mimovolný pocit zvracení, někteří lidé mohou i omdlít. Skunci jsou schopni prudce vystříknout sekrety až na vzdálenost několika metrů. Uvádí se, že je schopen trefit plošku 1 cm2 na vzdálenost 2 metry, větší cíl však spolehlivě zasáhne i na dálku 4 metrů. Na případné nebezpečí ze strany skunka upozorňuje již jeho kontrastní černobílé zbarvení, které je zřetelné jak ve dne, tak i v noci. Pokud je skunk vylekán nebo se cítí být ohrožen, začne nejprve vlnit ocasem. Tímto výstražným postojem upozorňuje na možný následný útok. Pokud nebezpečí nepomine, postaví se na přední končetiny, otočí se do útočného postavením, zvedne ocas a s velkou přesností vystříkne sekrety proti nepříteli. V případě zasažení očí člověka nebo psa mohou být následky přímo zdrcující. Může dojít k oslepnutí, v případě menších živočichů i k jejich udušení.
   Zápach skunka je natolik intenzívní (je cítit až na vzdálenost 800 m), že se k němu odváží přiblížit jen málokteré zvíře. Jediným predátorem, který pravidelně loví skunky je výr virginský (Bubo virginianus). Ten dovede skunka ulovit, díky tichému letu a útoku ze vzduchu, ještě dříve, než jej oběť zaregistruje. I přesto ale bývají tito výři potřísnění skunčími sekrety. Vzhledem k jejich velmi slabému čichu jim to však nepůsobí obtíže.
   Obranné sekrety skunka pruhovaného obsahují sedm hlavních těkavých látek a silně zapáchajících složek. Dvě z nich jsou síru obsahující thioly, které způsobují silně odpudivý zápach sekretů. Označují se jako (E)-2-butene-1-thiol a druhý 3-methyl-1-butanethiol. Člověk je schopen je (i přes svůj poměrně špatný čich) vnímat již v koncetracích 10 ppb, což je velice nízká koncentrace. Mohli bychom ji přirovnat k rozpuštění plné kávové lžičky v olympijském plaveckém bazénu.
   Skunkové vystřikují také látku obsahující thioacetátové deriváty thiolů. Tyto směsi nejsou cítit jako thioly, ale silně žahají. Pokud se setkají s vodou, přemění se na mnohem účinnější thioly. To znamená, že pokud se budeme snažit vykoupat skunkem postříkaná domácí zvířata nebo naše oblečení vyprat, opět se skunčí zápach projeví. Nejlepším doporučením při velkém potřísnění je asi oblečení zakopat nebo ještě lépe spálit. Postříkání skunkem se v dřívějších dobách používalo někdy i jako forma trestu pro odsouzené.
   V soubojích s predátory má navíc i výhodu v tom, že jeho kůže je dosti volná, a proto se jim snadno vysmekne. Některé druhy skunků jsou imunní i proti jedu chřestýšů.

Největší seskupení savců

   Největší stádo antilop skákavých (Antidorcas marsupialis) bylo zaznamenáno při migraci přes planiny v západní části jižní Afriky. Jedno stádo pozorované v červenci 1896 v Karee Kloof u řeky Orange (Jižní Afrika) bylo široké 24 km a 160 km dlouhé. V minulosti byla stáda antilopy skákavé nejpočetnější a největší, ale dnes jejich stav klesl natolik, že největší stáda mají pakoni žíhaní.

   Dnes tvoří nejpočetnější stáda pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus). Stáda pakoňů žíhaných jsou mnohdy tisícičlenná. Jedinci se sdružují do jednoho stáda které má až 50 členů a v celém takovémto stádě je jenom jediný samec. Některá rekordní stáda mají délku až 40 km a mohou mít až 1,3 milionu členů.

   Největší seskupení netopýrů na světě bylo zjištěno u tadaridy guánové (Tadarida brasiliensis) v jeskyni Bracken Cave (San Antonio, Texas), kde bylo po migraci shromážděno asi 20 miliónu jedinců.

   Nejpočetnější kolonie jedinců má psoun prériový (Cynomys ludovicianus), hlodavec z čeledi Sciuridae. Jeho kolonie (označovány jako města) představují úkryt pro tisíce jedinců. V roce 1901 bylo naleznuto jedno město, které mělo údajně kolem 400 milionů jedinců a mělo rozlohu 38 000 km2, což je téměř stejně jako velikost území Irska.

   V době migrací a při nakupení potravních zdrojů se jednotlivá stáda (skupiny) ozubených kytovců často seskupují do jakýchsi superstád, která mohou čítat až několik set jedinců. U některých druhů delfínovitých (např. delfín pruhovaný, delfín obecný, delfínec Peronův) byla výjimečně pozorována superstáda, v nichž bylo i okolo 1 000 či dokonce až kolem 2 500 jedinců.


Nejnižší a nejvyšší frekvence zvuků savců

   Nízkofrekvenčí zvuky vydávané plejtvákem obrovským (Balaenoptera musculus) při vzájemné komunikaci dosahují až 188 decibelů. To z nich dělá nejhlasitější živočichy světa, slyšitelné na vzdálenost 850 km.

   Ultrazvuk, který je vysílán ve vysokých frekvencích a schopnost echolokace je ze savců nejvíce rozvinuta u netopýrů. Upíři (podčeleď Desmodontinae) a kaloni (čeleď Pteropodidae) slyší zvuky o frekvencích 120–210 kHz. Člověk je schopen vnímat nanejvýš 20 kHz. Delfín obecný (Delphinus delphis) však slyší až 280 kHz.


Největší QE

V etologii (zvláště při studiu delfínů) se využívá tzv. koeficient encefalizace (QE). Ten vyjadřuje poměr objemu mozku a povrchu těla. Největší QE má člověk, a to 7,4. Následují jej pak delfíni, z nichž delfín skákavý má QE 5,6. Pro srovnání uvádíme ještě hodnoty šimpanze (2,5) a myši domácí (méně než 1).
   Někdy bývá používán jako kritérium encefalizace i poměr hmotnosti mozku a délky těla, případně podíl hmotnosti mozku zvířete a hmotnosti mozku člověka. Např. mozek dospělého samce vorvaně váží zhruba 7,8 kg, tj. asi 0,02 % "pouze" jeho hmotnosti. U delfína skákavého váží mozek 1,7 kg, což je při jeho hmotnosti 300 kg asi 0,57 %. U člověka to jsou, při porovnání jeho průměrné hmotnosti těla a hmotnosti mozku (1,7 kg), 2 %.

Nejrychlejší tep

   Bezkonkurenčně nejrychlejší tep mají netopýři (Microchiroptera). Malí živočichové (např. hmyzožravci) mají obecně velmi rychlý metabolizmus. Netopýři navíc vydávají mnoho energie během létání. Jejich nejvyšší tepová frekvence činí až 800 úderů za minutu. V zimě (v době hibernace) se však jejich tep snižuje na pouhých 16 úderů za minutu, což je padesátkrát méně.
   Ze středně velkých hlodavců má velmi rychlý tep např. králík divoký (Oryctolagus cuniculus) jehož tep dosahuje 150 úderů za minutu.

Nejméně chromozomů

   Nejnižší počet chromozomů v tělní (tj. somatické) diploidní buňce má muntžak červený (Muntiacus muntjak). Tento druh z čeledi jelenovitých, jich má pouze 6. Zatímco například člověk jich má 46, kůň 64. Populace muntžaka červeného je odhadována na pár tisíc jedinců a populace se neustále zmenšuje.

Nejchladnější

   J (Tachyglossus aculeatus) je společně s paježurou Bruijnovou (Zaglossus bruijni) savcem s nejnižší tělesnou teplotou.
ežura australská

Nejvzácnější savec

   N (Rhinoceros sondaicus) je jakýmsi ještě nevymřelým ve volné přírodě žijícím exponátem. Je to dnes nejvzácnější žijící savec. Populace nosorožce jávského byla zdecimována kvůli drastickému odlesnění nížinných oblastí a dodnes přežívají už jen dvě populace v Asii díky mangrovovým a bambusovým mokřinám.

osorožec jávský

Nejteplejší srst

   Nejteplejší srst ze všech savců má liška polární (Alopex lagopus). Díky své extrémně teplé srsti trvale obývá nejchladnější místa na Zemi, kde teplota dosahuje -50 °C. Někdy mohou teploty klesnout až na -70 °C, výjimečně i na -80 °C. Zbarvení lišky polární je v létě zcela černé, v zimě zase zcela bílé.

Nejjižněji žijící

   T (Leptonychotes weddellii) žije ze všech savců nejjižněji. .......

uleň Weddellův

Nejseverněji žijící

   T (Phoca hispida) žije ze všech savců nejseverněji.

   Ze savců jakkoliv se pohybujících ve vzduchu žije nejseverněji netopýr severní (Eptesicus nilssonii).
 

uleň kroužkovaný

Nejrozšířenější

   O prvenství nejrozšířenějšího savce světa soupeří myš domácí (Mus musculus), která se zdržuje hlavně v lidských obydlích a potkan obecný (Rattus norvegicus), který žije ve volné přírodě. Rozhodně jsou oba nejrozšířenějšími suchozemskými savci světa. Potkan i myš se vyskytují na všech kontinentech, včetně Antarktidy. Myš domácí byla navíc zavlečena i na některé odlehlejší oceánské ostrovy.

 

Další rekordy

Obdivuhodné výkony

Tělesné rozměry

 
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 32423
Měsíc: 662
Den: 35