Nadpis

Pravděpodobně nejmenším savcem světa je bělozubka nejmenší (Suncus etruscus). Rozhodně je nejmenším z evropských savců. Bez ocasu měří (3,35) 3,6-5,18 (5,3) cm. Ocas je dlouhý 2,4-2,9 cm. Celková průměrná délka (s ocáskem) tohoto hmyzožravce je asi 6,5 cm. Bělozubka nejmenší je rovněž i nejlehčím savcem světa Její hmotnost se pohybuje od (1,2) 1,42 do 2,55 (2,7) g. Vyskytuje se okolo Středozemního moře, v Asii je rozšířena až po Čínu a Thajsko. Ojedinělé nálezy pocházejí z Afriky, kde se vyskytuje směrem k jihu až po kapsko. Díky své velikosti (nebo spíše malinkosti) je bělozubka nejmenší schopna procházet chodbičkami velkých druhů žížal. Přestože se živí především malými druhy žížal a různým hmyzem je nepravděpodobné, že by mohla ulovit velkou žížalu (delší než 8 cm), stejně jako v zajetí nebyla schopna ulovit kudlanku nábožnou (Mantis religiosa). V zajetí je bělozubka běžně krmena larvami potemníků a cvrčky. Žije ale hlavně v Africe a proto jsem ji zařadila právě do Afriky... Také se nalézá na území Asie...

délka předloktí: 57 - 66 mm; délka těla: 63 - 93 mm; vedle různého vesměs nelétavého hmyzu požírá i drobné rybky, skokany, pěvce a netopýry do hmotnosti 10 g. Váží 9-12g. Není ohrožená.(obrázek jsem nikde nenašla)

Délka těla: 7,5 - 8,5 cm
Délka předloktí: 6 cm
Hmotnost: 20 - 25 g
Tento netopýr je rovněž znám pod jménem hrobkový, protože se často ukrývá v hrobkách. Pozná se podle šedohnědého kropenatého zbarvení a bílých křídel a spodní strany. Přes den hřadují na stěnách budov, hrobek a kmenench stormů a večer vyletují lovit hlavně motýly. Vydávají série zvuků, které může postihnout i lidské ucho.
Březost trvá 90 dní, mládě se rodí jedno.
 

Jedinci obou pohlaví mají dvě skvrny u uší, samec mimmo toho bílé nárameníky-skvrny bílé srsti na lopatkách. Tyto bílé chomáčky mohou mít význam maskování, neboť obrysy kaloně při pohledu odspoda proti skvrnění listů se tím rozšiřují. Výrazné hlasové projevy samců k přilákání samic během rozmnožování připomíná písklavý zvuk hustilky na jízdní kolo. Je velký 12-15,5cm. Ocas nemá. Váží65-125g. Není ohrožený.

Tento druh byl popsán v roce 1878 a patří k nejvzácnějším zvířatům na Zemi, je kriticky ohrožený vymřením. Evropské zoo pro něj vedou Evropský záchranný program. V ČR je začala první chovat zoo v Olomouci, odkud pochází i část plzeňských jedinců. Do plzeňské a jihlavské zoo se dostali v průběhu roku 2003.Jejich kolonie čítají více jak 500jedinců. Jsou velcí 35cm. Ocas nemají. Váží 250-275g.

Samci kalon Franquetova vydávají v noci monotóní pronikavé hvízdání, který vábí samice k páření. Samec je o něco těžší než samice a má na plecích skvrny dlouhé světlé srsti. Tento druh se páří dvakrát ročně, a to kdykoliv běhěm roku, jakmile je hojná jeho potrava, fíky, kvajány, banány a jiné ovoce a měkké mladé listy. Je velký 11-15cm. Ocas nemá vyvinutý. Váží 85-100g. Neví se zda je ohrožený.

Tito kaloni se živí ovocem a lístím. Jsou velice rozšířeni a, přispůsobivý a někdy tak běžní, že dosahují příliš vysokých stavů a na úrodě farmářů způsobují škody. Jsou také jediným druhem kaloňů, který vydává cvrčivé vysokofrekvenční echolokační signály(jako menší hmyzožraví netopíři). Znamená to. že se může dobře orientovat a spíše se usídlovat v tmavých jeskyních, než aby přespával v korunách stromů jako jiní kaloni.Je velký 14-16cm. Jeho ocas je dlouhý 1,5-2cm.. Váží 80-100g. Není ohrožený.

Rejskovec pancéřový má podobné druhové jméno i v jiných jazycích. Je to velký druh s vlnitou srstí a význačně vyklenutým a velice nápadným, přakvapivě silným hřbetem. Obratle totiž mají spojovací lišty nebo trny nejen na stranách jako to mají ostatní savci, ale též na horní straně a dole. Rejskovec pancéřový žije samotářsky a dobře šplhá. Jeho potravou jsou červi, hmyz pavouci, a mrtvoly živočichů. Je velký 10-15cm. Jeho ocas je dlouhý6,5-9,5cm. Váří70-125g. Neví se jestli je ohrožený.

Skoro celé tělo zlatokrta Grantova je pokryté dlouhou, mekkou, hedvábnou srstí, jejíž barva je ocelově šedá, žlutohnědá ař bílá. Oči a uši jsou nepatrné, skoroneviditelné, nosní mozol je tvrdý a holý a na každé noze jsou tři dlouhé a široké drápy. Zlatokrt se posunuje sypkým pískem jakoby v něm plaval; chodby trvalejšího charakteru vytváří v písku ve větší hloubce, v půdách tvrdších a hutnějších blíže k povrchu. Hlavními složkami jeho potravy jsou rozliční malí pouštní živočichové, od mravenců, brouků, termitů až po ještěrky a hady. Zlatokrt Grantův žije osamoceně a praděpodobně je aktivní v krátkých periodách ve dne i v noci. Na povrch vylézá jen vyjímečně, jestliže tak vůbec činí, kromě doby, kdy zajišťuje, kde se nachází sexuální partner. Speciální pouštní biom tohoto druhu je stále více ogrožen těžbou a jinými lidskými činnostmi. Je velký 7-8cm. Ocas nemá. Váží 15-30g. Zatím není ohrožen.

Zlatokrt kapský má měkkou, hustou srst typickou pro krtky a její barva se může jevit podle úhlu dopadu světla jako olivová, hnědá nebo šedá. Čenich končí lysým zaokrouhleným výrůstkem, oči a uši jsou nepatrné, na každé přední noze jsou dva velké hrabavé drápy. Všechny zmíněné znaky jsou adaptací pro podzemní život. Zlatokrt je samotář, živý se červy, larvami a dalšími půdními živočichy, které nalézá při vyhrabávání nory nebo kteří napadali do jeho trvalejších chodeb. Je velký 9-14cm. Ocas nemsjí vyvinutý. Hmotnost není zjištěna. Není ohrožený.

Bodlín ježkovitý(také ježkobodlín obecný) má na svém protáhlém těle krátké podliny s bílými ostrými špicemi a na hlavě a na nohou hrubou srst šedé až černé barvy. Na rozdíl od pravých ježků je aktivní i ve dne, ale stejně jako oni se v nebezpečí schoulí do pichlavé koule. Také dobře šplhá. Konzumuje potravu širokého spektra, červy, obojživelníky, plazi, hmyz, pršiny zvířat i různé plody. Při nepříznivých podmínkách upadá do strnulosti na několik týdnů. Je velký 15-22cm. Jeho ocas je dlouhý 1,5cm. Váží 175-275g. Není ohrožený.

Bodlíni žijí v počtu 25 druhů hlavně ve střední Africe a na Madagaskaru. Většinou připomínají kombinaci rejska a jeřka. Bodlín bezocasý, známý i jako tanrek, je největší suchozemský bodlín. Jeho srst je hrubá, šedá až rudošedá a jsou v ní ostré bodliny. V noci prohrabává listí dlouhým , pohyblivým čenichem a hledá tam červi, žáby, zdechliny a myši. Při obraně kňučí, vztyčuje ostnité chlupy na krku do podoby hřebenu, vyskakuje, vzpíná se a bez váhání kousne. Ve dne se ukrývá v hnízdě z trávy a listůpod kládů, balvanem a nebo ve křoví. Březost trvá 50-60 dní, ve vrhu je 10-12černobíle pruhovaných mláťat.Je velký 29-36cm. Jeho ocas je dlouhý 1-1,5cm. Váží 1,5-2,5kg. Není ohrožený.

Od jinách bodlínů se liší dvoubarevnou srstí-základ je černý, na něm jsou bílé, žluté i hnědé pruhy. Srst je hrubá, s roztroušenými bodlinami a na temeni je svazej zahrocených chlupů, které se vztyčují jako hřeben. Loví červy a larvy hmyzu. Žije ve skupinách o patnácti i více jedincích, a všichni společně pomáhají ochraňovat mláďata. Ve vrhu jsou 2-4mláďata. Josu velcí16-19cm. Ocas nemají a není ohrožený.

Tento jediný vodní druh bodlínů byl už pokládán za vymřelý, byl však v přírodě znovu objeven, ale znalosti o něm jsou velmi chapé. Tvarem těla připomíná vydru, má širokou zaokrouhlenou tlamu, dlouhé hmatové fousky, malé, vysoko posazené oči a uši, plovací blány mazi prsty zadních nohou a ostré drápy k zachycení se na kluzkých bylvanech a lov kořisti. Srst je krátká, hustá, nesmáčivá, rudohnědé barvy. Bodlín vodní slídí pod kameny a vodními rostlinami a loví vodní hmyz, kraby a raky, plave především pomocí svého dlouhého a řídce ochlupeného ocasu. Je velký 12-17cm. Jeho ocas je dlouhý 12-16cm. Váží 40-60g. Je to ohrožený druh!

Vydříka hbitého si lze při zběžném pohledu splést s malou vydrou(což je kunovitá šelma, tedy zdaleka jiný savec než hmyzožravec). Má zaokrouhlenou tlamu, dlouhé obratné tělo, dlouhý svalnatý ocas, který je však ze stran smášklý a pomocí nějž vydřík plave. Obývá slavké vody od tůní po horské vodopády do nadmořské výšky 1800m. Oči a uši jsou malé a vysunuté k horní straně hlavy,to vydříkovi umožňuje plavat s velkým ponorem a přitom vidět a slyšet; avšak vydřík narozdíl od vydry postrádá plovací blány mazi prsty. Je aktivní převážně v noci, kdy loví ryby, žáby, korýše a jiné sladkovodní živočichy. S vyjímkou doby páření žije samotářsky. Jeho doupě, kde se přes den skrývá, je v břehu a jeho vstupní ústí pod vodní hladinou. Je velký 29-35cm. Jeho ocas je dlouhý 24-90cm. Váží až 350g. Je to ohrožený druh!

Uzpůsobení lovu ve vodě. Štíhlé protáhlé tělo, plochá hlava, malé uši, dlouhý ocas. Nápadné vousy - vibrisy na čenichu a krku. Nozdry, které kryje malá zkostnatělá destička, se při potápění uzavírají. Srst hustá jemná, péčí o ni tráví hodně času - pročesávají ji hřebínkem z drápků na zadní noze; Chybí klíční kosti, nesrostlé pánevní kosti. Chrup - 40 zubů, tvarově málo rozlišené, dolní špičáky větší; Jeden pár mléčných bradavek. Uvažuje se spíš samostatná čeleď, než podčeleď Bodlínů.

Východní Afrika, od severní Tanzanie přes východní Keňu až na sever Keni, část Somálska. Obývá polopouště, savany a suchý křovinatý buš, můžeme ji najít i v nadmořské výšce až 3000 m.

Je to štíhlá a ladně vypadající antilopa s nápadně dlouhýma nohama a krkem. Samci mají rohy lyrovitého tvaru. Srst je krátká a jemná. Zbarvení je těla je od pískově žluté po rezavě hnědou. Na bocích je světlejší pruh a břicho a vnitřní strana stehen jsou bílé. Kolem očí má světlý kroužek a na konci ocasu má černý střapec. Má dlouhý žirafě podobný jazyk a velmi pohyblivé pysky.

Antilopa žirafí neboli gerenuk, žije v párech nebo menších skupinkách, které mají většinou kolem 2-4 členů.

Tyto antilopy spásají nejčastěji lístečky akácií, aby dosáhly do větší výšky staví se na zadní nohy a spásájí tak i větve na které menší zvířata nedosáhnou. Dále se živí různými výhonky, listy a pupeny rostlin a keřů. Obývá suché oblasti a obejde se i delší dobu bez vody, protože ji získává z potravy.

Samci jsou silně teritoriální a rozmnožují se jen vlastníci teritorii.
Mladí samci tvoří mládenecká stáda.

Antilopa žirafí je zapsána na červeném seznamu IUCN v kategorii: Nižší riziko LOWER RISK (LR), stupeň (cd)

Jižní a výdhodní Afrika. Stromové a křovinaté savany, lesy i horské oblasti až do výšky přes 4000m.

Antilopa losí je velké a mohutné zvíře. Má vystouplý hrbol na kohoutku a samci jsou větší než samice. Dlouhé a šroubovité rohy mají obě pohlaví, samci je mají delší a mohutnější. Na krku mají velký kožní lalok. Srst je krátká a zbarvení těla je od pískové až po rezavěhnědou nebo i modravě šedou. Na hlavě má hnědočernou čupřinu. Obě pohlaví mají 2-15 příčných pruhů od kohoutku až po konec těla. Krátká hříva na kohoutku a krku je tmavě hnědá a tmavý pruh pokračuje až po kořen ocasu a je i na spodní straně těla. Nad kopýtky jsou černobílé skvrny, které jsou i na zadní straně předních nohou. Ocas je zakončen černohnědým střapcem. Jejich organismus umožňuje zvýšení tělesné teploty až o 7 ºC a zabraňuje tak ztrátě vody pocením.

Antilopa losí vytváří stáda o 25 i více kusech. V období sucha mohou mít stáda i přes 1000 kusů. Migrují na větším území a hledají místa s lepší potravou. Při této činnosti stádo vede stará samice. Staří samci jsou většinou samotáři. Jsou velmi pohyblivé a i při své velikosti dokáže tato antilopa přeskočit i 2m překážku. Jako většina antilop běží mimochodným krokem a jsou velmi plaché. Byly ochočeny a chovají se na farmách jako domácí skot pro maso, mléko i kůži.

Spásá různou vegetaci v křovinatých i travnatých oblastech. Trávu a listy trhají pysky a různé plody a cibulky vyhrabávají kopyty.

Období rozmnožování se liší podle oblasti výskytu a začíná většinou od prosince do ledna. Říjné samice se většinou spojují do malých stád a snaží se přilákat pozornost samců. Jen dominantní býk má právo na páření a samci mezi sebou v tomto období bojují. Samice rodí po 8-9 měsíční březosti 1 mládě, které po několik dní po porodu ukrývá v husté vegetaci. Odstaveno bývá ve věku 4-6 měsíců. Mláďata se sdružují se svými vrstevníky.

Je zapsána na červeném seznamu IUCN v kategorii: nižší riziko ohrožení - LOWER RISK (LR), stupeň(cd). Dříve tvořily početná stáda. Následkem trofejního lovu a úbytkem přirozeného prostředí a také nemocemi, které roznáší skot, se jejich stavy citelně snížily.